Nejmoudřejší volební slogan? Mlčeti zlato

pátek 7. srpna 2009







Na vrcholu prázdnin rozjely obě nejsilnější strany naplno kampaň před říjnovými předčasnými volbami, jako by se jejich šéfové obávali, že prostý lid nepřežije léto bez oduševnělých tváří a mouder modrých a oranžových rovnějších. Občanští demokraté, nemohouce si dovolit dopřát náskok svým úhlavním soupeřům z Lidového domu v situaci, kdy ti už proti nim nasadili všechny dostupné těžké zbraně včetně na špinavou
práci najatého profesionálního špicla Randáka, zvolili aspoň mazanou taktiku. Dobře si vědomi toho, že to poslední, po čem lidé prahnou v čase dovolených, jsou uřvané mítinky a velkohubá politická hesla, pojali nábor sympatizantů jako sdělení voličům, že i jejich lídři jsou smrtelníci z masa a kostí, kteří vnímají krizové trable běžného človíčka, soucítí s ním a jsou připraveni sloužit mu podle jeho představ. Z Mirka Topolánka učinili kamarádského cyklistu, který po cestách i necestách objede svůj volební rajón, posedí s místními na mezích i v krčmách či sklípcích, někde i do kostelíčka zajde pomodlit
se za spásu maličkých, s každým jako rovný s rovným poklábosí. Teprve potom, až poučená ODS bude mít pohromadě, co nejvíc trápí podhradí, předstoupí před veřejnost se seznamem svých priorit. Upřímně řečeno, už teď se nemohu dočkat, jak ten soupis bude vypadat, neb kdo jen trochu sleduje dopady hospodářské krize na českou ekonomiku, má neblahé tušení, že ani ta nejpřátelštější partaj nemůže pro lidi
udělat v podstatě nic.

Socialistická levice pochopila občanskodemokratickou propagandistickou
zdrženlivost jako důkaz, že modří jsou s rozumem v koncích, nemajíce potuchy, jak po volbách vládnout k prospěchu veškerenstva, i vytáhla do boje s osvědčeným oblbováním prostoduchých důvěřivců. Zaneřádila republiku dobře známými billboardy slibujícími každému cokoliv, nezdržujíc se detailem, čím své velkorysé představy míní zaplatit,
když státní kasa - hlavně jejím přičiněním - zívá prázdnotou. Takže se dovídáme, že nám Lidový dům pořídí bezplatné školství i zdravotnictví, královské důchody a práci pro každého, bič na boháče a přebohatě prostřený stůl pro vykořisťovaný proletariát, zkrátka komunistický ráj se vším všudy. Občas si oranžová propaganda až roztomile protiřečí.
Tak například cestou do práce denně míjím dva paroubkovské billboardy, z nichž první hlásá, že ČSSD nechce Evropu jen pro bohaté, a na druhém mě unylá blondýna přesvědčuje, že je přece správné chtít úspěch pro všechny. Promiňte zabedněnci, ale poctivě přiznávám, že tomu nerozumím. Jak to tedy je? Je podle levice, která si pyšně říká demokratická, správné chtít úspěch úplně pro všechny, nebo pro všechny s vyloučením bohatých? Neměla by spíš politická strana, která se uchází o voličskou přízeň, mít na praporu vyšitý závazek, že učiní všecko pro to, aby zpřístupnila zámožnost každému Čechovi, který není líný se o své bohatství poctivě přičinit a bude mít pro úspěch
vytvořeny stejné podmínky jako státem zvýhodňovaní loupežníci z veksláckého podsvětí či nadnárodní velkofirmy, likvidující drobné české živnostníky? Ptejme se Paroubka a spol.: Jak bude vypadat česká prosperita, až se rudooranžovým závistivcům podaří vyhubit domácí úspěšné podnikatele?

Už dnes si můžeme posloužit příkladem ze života. Na Božím Daru právě skončila místními spotřebiteli i turisty vyhledávaná soukromá pekárna, která tam již od předminulého století pekla široko daleko vyhlášený chléb, housky, rohlíky a sladké pečivo. Zkrachovala, neboť nemohla konkurovat výrobcům, dodávajícím do velkých obchodních řetězců levnější univerzální produkty bez chuti a vůně. Pro ně je totiž kilo mouky za šest korun, zatímco pro živnostníka za dvojnásobek. A pod touto rituální vraždou drobného podnikání není podepsán nikdo jiný než každému přející sociální demokracie, která za svého moudrého vládnutí prosadila daňové i jiné extrabuřty pro všežravé monopoly, aby je přilákala do České republiky. (Pro pořádek nutno dodat, že ani Topolánkova středopravá koalice nehnula prstem pro to, aby diskriminaci domácích živnostníků odstranila.)

Za zvláštní pozornost stojí socialistické chtění. Nechceme Evropu jen pro bohaté, je přece správné chtít úspěch pro všechny. Nic proti tomu, soudruzi a přátelé, ale chtít lze všelicos. Proč chtít pouze bezplatnou zdravotní péči, když lze rovnou inzerovat chtění, aby lidé
nebyli nemocní. Aby voda tekla dokopce. Aby se důchodci živili vzduchem a ženy rodily vysokoškolsky vzdělaná mimina. I věčný mír lze chtít a nulovou kriminalitu, aby bylo zbytečné investovat hříšné peníze do armády a policie, a ještě bezpočet jiných chtění by jistě napadlo Čechy s bujnou fantazií, kteří mají alespoň náznak porozumění pro slibovačnou levicovou úchylku.

Ledaže politik je politikem od toho, aby chtění proměnil ve skutečnost nebo aspoň poradil, jak smělého cíle dosáhnout. Čímž se dostávám k tomu, co mi na billboardech ČSSD chybí. Proč už v ČR dávno nemáme spokojené penzisty, luxusní školství, zdravotnictví tonoucí v nadbytku a státní pokladnu přetékající zlaťáky, když socialisté měli dlouhých osm let na to, aby své chtění proměnili v realitu? Proč je dnes každý
Čech už při svém narození obtížen stotisícovým dluhem s perspektivou, že až dostane občanský průkaz, bude se muset možná dovzdělat v matematice, aby svou pohledávku vůči marnotratnému eráru vůbec spočítal? Proč, když i sami levičáci přiznávají, že začátek jedenadvacátého věku bylo požehnané období dostatku a dlouho nebývalé
konjunktury? Co to na nás už zase zkoušejí čím dál nestoudnější projektanti zářných zítřků?

Samozřemě že všichni uchazeči o vládní křesla dohromady vědí prd, kdy a jak skončí hospodářská krize a co lidem slíbit, aby uvěřili v jejich zázračné schopnosti. Z toho mi plyne, že je rozumné svěřit svůj osud politikům, kteří když nevědí, tak raději mlčí, svoji bezradnost svým mlčením čestně přiznávají, nejsouce ještě tak zkažení jako drzá a
prolhaná rudooranžová sebranka.

Petr Zavoral








Pravidelní čtenáři